Ukázka z knihy Jiřího Pilouse Se srpem v zádech. Ten, kdo odpoví správně na otázku: John Kerry a Jan Sokol. Podobnost čistě fyzická? obdrží zdarma výtisk knihy.

Školní rok na Umělecký škole přinášel jednu selanku selankovitější než druhou. Pořád svítilo sluníčko. Nepamatuju, že by nesvítilo. Malej pankáček v prváku mi kreslil comixy o pankáčích. Do stejný třídy mi chodila houska s medem. Byl jsem tak natvrdlej, že mi to došlo až za tři roky. Žák Houska a žák Med. Mohl bych bejval udělat fór: "K tabuli půjde houska s medem!" Ve třídě loutkářů seděla záhadná dívka. Diktuju jednoho dne dlouhej a složitej teorém, koukám na ni, nepíše si, na dlani má starobylej klíč a upřeně na něj zírá. Diktuju dál a sleduju ji, a tu se klíč vznese deset centimetrů do vzduchu. Ona na to vytřeští zrak, jako by se sama vylekala, a když si všimne mýho pohledu, chďż˝?apne po klíči, schová ho pod lavici a provinile sklopí oči. A sluníčko svítí a svítí. Ten pořez ze třídy scénografů mě pozval na tenis. Přijal jsem, vždyť s bratrancem Filipem jsem hrával celkem vyrovnaně, a to byl nějakej sportovec. Jenže u pořeza jsem si uříznul ostudu. Mohl jsem se uběhat, on stál na druhý straně sítě, každej míč vybral, aniž by se hnul z místa, jedl při tom svačinu, když ji snědl, dloubal se v nose, volal směrem k šatnám, ať mu přinesou noviny, ale já si naštěstí zlomil raketu a šli jsme dom. Večer hlásili v cizím rozhlase, že v Sovětským svazu vybuchla elektrárna, a kdo byl odpoledne venku, nachytal nejspíš dost radioaktivity. Vzpomněl jsem si na kanadský žertíky na Matfyzu: při praktikách z jaderný fyziky jsme si navzájem házeli za košili radioaktivní zářiče, na kterejch se mělo vykonávat měření pomocí Geiger-Müllerova čítače. Takže klid, mám určitě poměrně silnou imunitu. Za pět dní se objevila první zpráva v novinách. Povedl se tehdy mimo jiné slušnej fórek sportovním redaktorům v Lidokracii. Komunističtí cyklisti se rozhodli dokázat neškodnost sovětskýho výbuchu a uspořádali mimořádnou etapu Peletonu míru přímo na Ukrajině. Druhej den stálo v novinách: "Ve žlutém trikotu dnes bude zářit Plyšakov." Chechtali jsme se tomu v bazénu u Chytákový. To byla na Umělecký škole moje největší událost: ocitnout se v bazénu u Chytákový. Stalo se to víceméně náhodou. Ještě po osmi měsících výuky jsem stále činil překvapivý objevy: před zahájením hodiny ve třídě scénografů za mnou přišel muj oblíbenec, roztomilej stydlivej bloďż˝?ďáček s patkou až k nosu, a omlouval se, že neumí látku (jako by ji tady někdo někdy uměl), protože byl s mámou na předváděčce jejího novýho filmu. "Filmu? Jakýho filmu?" "Trpaslík a princezna." "Cože? Tvoje máma je..." "No ano... Já mám samozřejmě příjmení po tátovi, to vás asi zmátlo." Nebylo to zmatení zdaleka poslední. Chytákovou jsem za živýho Boha nikdy neprokouk - připadala mi jako parodie na nějakou ze svejch filmovejch postav. "Úloha učitele," vysvětlovala mi, "je strrrááášně důležitá. Na dnešní děti je třeba vééélké přísnosti! Vždyť ony by jinak úplně zvlčily!" "Dělá si ze mě prdel," myslel jsem si pobouřeně, "chce mi asi dát najevo, že tady mezi umělcema nemám co pohledávat." Kdykoliv se mnou mluvila, pronášela timhle odosobněným hlasem jako robot nějakou zkostnatělou formálnost bez špetky fantazie, nadsázky, prožitku, takže znaje její filmy projevující opak, musel jsem dojít k závěru, že mě chce nějakým drtivým způsobem totálně odrovnat. "Asi bych se fakt neměl cpát, kam nepatřim. Vystupovat tady v roli Stefanova učitele je ponižující. Dyť ona ani neví, že dělám umělecký knižní vazby," honilo se mi hlavou, když jsem na noc uléhal do kožešin v prosklený hale otevírající rozhled do oblohy křižovaný hadama předjarních blesků. "A co teprv, kdybych tady zatroubil na ságo," mudroval jsem v polospánku. "Zprostředka bazénu by vystřelil ohnivej ocas a spářil by se se všema bleskama v oblacích." Ale jenom jsem tak neškodně hudral, aby se neřeklo. Podobnýho tajtrlíka jsem ještě moc rád přišel dělat i na protější kopec, kde si koupil vilu Stefanův otec a uspořádal v ní oslavu na počest nový milenky. Jen co mě Stefan tátovi představil, kvapně jsem se vzdálil z centra dění, aby snad slavnýho tvůrce nenapadlo představovat mě dalším hloučkům filmařů a hudebníků - "Toto je, vážení přátelé, učitel matematiky," umělci by zdvořile zmlkli a řeč by vázla, možná by někdo udělal náramnej vtip, že z matematiky vždycky propadal - tak tohohle jsem se hodlal ušetřit a odebral se do postranního salónku konverzovat s drobnou týnejdžerkou plnejch tvarů, zrovna prej udělala zkoušky na Uměleckou školu, aha, tak z toho mi vzniká pár dobrejch témat, můžu ji kupříkladu varovat, kterej profesor je vůl a která profesorka kráva, jenže pak přived Stefan dalšího kamaráda, hubenýho hezouna, a navíc neobyčejně výřečnýho - šel po tý holce od první vteřiny a já na ní poznal, že chce jeho. Nicméně vypravili jsme se všichni čtyři dolu pod kopec do Svatý Terezy nakoupit šampáďż˝?o. Stefanův kamarád byl snad kouzelník - jedno koupil a dvě další ukrad, a tim si tu kočičku získal už docela. Cestou zpátky ho varovala: "Hele, musíme si dát bacha. Moji rodiče uložili Stefanovu tátovi, že mě musí za každou cenu uhlídat. Viď Stefane?" a Stefan na to zabrblal: "Hele, do toho mě netahej, vo tom já nic nevim." Starej Kručava už nás vyhlížel: "Kdepak jste, mládeži? Mám nad Darinou dozor, tak doufám, že se k ní chováte jako džentlmeni!" Mně už zbejvalo jen škodolibě si přát, aby svuj dozor řádně vykonal. Ale to on ne. Neuplynulo ani dvacet minut a sblíživší se páreček se vytratil. Hm, dám si ještě bourbona a zavolám taxíka. Z tohohle večera už pro mě nic nekouká. Štěstí, že jsem si dal ne jednoho, ale zůstal na tři další, jinak bych byl přišel o velikou šou, jež z ničeho nic započala zběsilým bušením odkudsi z přízemního podlaží. "Otevři, darebáku! Vyzývám tě: otevři!" "Ajajaj," povídá Stefan, "tam je kumbál pro služebnictvo." "Oni jsou tam zamčení! Já ty dveře vyrazím! Ihned vylez, syčáku!" Byl to hlas starýho Kručavy. Po hlavním schodišti sbíhaly do přízemí davy rozjařenejch čumilů. Vtom kdosi vykřikl: "Utekl oknem!" "Chyťme ho!" zavelel Kručava a davy se vyhrnuly do zahrady. Já se vrátil do vyprázdněnýho salónu, abych si nalil dalšího pořádně velkýho bourbona. Otevřeným balkónem jsem slyšel vzdálený volání: "Támhle je! Přelejzá plot! Přelejzá plot!" Zakrátko bylo zřejmý, že hon dopadl neúspěšně. Společnost se trousila zpět do vily. Zsinalýho Kručavu podpírala dvacetiletá milenka. Postavil se doprostřed salónu, zavrávoral a chytil se za srdce. Někdo přiběhl s pilulí nitroglycerínu. "Ten zlosyn! Ten ničema!" sípal Kručava. "Připlazil se jako úlisný had do mého domu. Přijal jsem ho jako rodného syna. Zahrnul jsem ho pohostinností. A on si zde počínal jako prohnaný loupežník!" Pořád jsem čekal, že se uprostřed výstupu rozchechtá a řekne: "Život je prostě geniální. Takovouhle scénku dát do filmu, budou si lidé myslet, že je přitažená za vlasy. Chápete to vůbec? My se pachtíme za scénáři, a zatím se mi takováhle groteska odehraje přímo ve vlastním domě! To je zapotřebí si vychutnat. Já se z toho zblázním, jak je ten život skvělý." Ale kdež. Kručava byl tak rozrušenej, že se musel uchýlit do ústraní a oslava byla dočista pokažena.